Těmto třem „znalcům“ se totiž podařilo téměř zlikvidovat nepochybně velice nadějný projekt, který měl na Šumavu, tedy do optimálního prostředí, vrátit chladnokrevné koně jako ideální prostředek přibližování vytěženého dřeva v obtížných podmínkách a současně zvýšit atraktivnost parku pro návštěvníky. Jenže tuto vizi mělo zřejmě jen několik odborníků z Centra rozvoje chovu slezského norika – autorů jmenovaného projektu, nikoli však uvedená trojice.
Mediálně si vedení parku (respektive Mánek) mnohokrát tahal triko, jak vynikající pro šetrnou práci v šumavských lesích koně budou. Svým rozhodováním a „činností“ ale podstatně přispěl k tomu, že v současnosti je projekt prakticky mrtvý. Od jeho začátku blábolil o výborných výsledcích experimentu, ačkoli minimálně od loňského května věděl, že pár valachů Kent a Kvint je pro práci na Šumavě naprosto nevhodný. V té době se totiž jeden z autorů projektu od postupu oné trojice veřejně distancoval. Mánek si ale drze dělal reklamu ještě letos, v době, kdy už byl z vedení parku odvolán. No, budoucí senátor, jako když vyšije!
Další těžká senátní váha – Kratochvíle (v minulosti poslanec za ČSSD) – jakoby netušil, jak neblahý je jeho podíl na experimentu, si letos v červnu v časopisu Jezdectví dělat PR za svoje zásluhy na systematické podpoře chladnokrevníků a na přínosném školení jejich kočí v píseckém hřebčinci. To ovšem praktikům došla trpělivost. A tak dali v časopisu vědět, jak to s experimentem bylo doopravdy.
Z jejich reakce a z webových stránek Centra slezského norika jednoznačně vyplývá, že se projektu jakýmsi, pro mne záhadným, způsobem zmocnila vzpomenutá trojice a pracovala s ním diletantsky.
Nepravdami začal ve sdělovacích prostředcích oslňovat Mánek. Nesčetněkrát prohlásil, že park tažné koně v minulosti vlastnil, ačkoli od počátků NPŠ pracovali na Šumavě výhradně koně živnostníků. To si dokážu vysvětlit jen tak, že zvířata chtěl za přemrštěnou cenu účelově koupit ze Státního hřebčince v Písku, kde řediteluje Kratochvíle. Tento „byznys“ probíhal pod nelevným „patronátem“ dřívějšího ředitele NPŠ Žlábka, který už před léty proslul těžko pochopitelným nasazením drahých vrtulníků na přepravu vytěženého dřeva. (Přeprava byla dražší než suma za něj utržená). Byl tak jedním z viníků, kteří tehdy přispěli k vytlačení desítek živnostníků a jejich koní ze šumavských svahů. To tedy jeho údajnou lásku a snad i znalost koní opravdu nepotvrdilo.
A jaká byla realita? Dva ze čtveřice parkem z hřebčince koupených valachů nebyli (podle pana Drába, jednoho z kočí) pro práci v lese dostatečně vycvičení a (ne)poslouchali tak, že bylo třeba je připřahat ke kládě ve dvou lidech. Jeden valach z dalšího páru (Kent a Kvint) se v lese dokonce plašil a utekl s kládami i vozem a potloukl se. Druhý zase shodil kočího, který si měl ověřit jeho dobrou výchovu a vlastnosti a skončilo to nemocenskou. Když však garanti studie z centra rozvoje chovu chtěli zvířata přecvičit, respektive převychovat, Žlábek a Kratochvíle to odmítli s tím, že to udělají odborníci z hřebčince. Tak se stalo, že se tento pár letos na soutěži v Budějovicích splašil a zranil přitom dva lidi. Ukázalo se, že oba koně byli jako mladí hřebci v roce 2011 vyřazeni z dalšího chovu a vykastrováni, protože jsou, zřejmě po svém otci, takzvaně jankovití. Jako takoví jsou ovšem pro přibližování a zejména pro zamýšlené projížďky s turisty zcela nevhodní. Přesto je pro tuto práci Mánek koupil, respektive Kratochvíle prodal, a to každého po 75 tisících. Od chovatelů byli ovšem pořízeni o 30 tisíc levněji. No co, daňoví poplatníci to přece unesou.
Absurdní tečkou je, že za vyreklamované jankovité koně park od hřebčince dostal (za stejnou cenu) tříleté mladíky, kteří jsou pro přibližování dřeva v tomto věku zcela nezralí, respektive nepoužitelní.
Nejsmutnější ovšem je, že někteří autoři projektu jsou přesvědčeni, že není možné, že by vzpomínaní „tři znalci“ byli tak neschopnými manažery a odbornými diletanty. Domnívají se, že o skutečné využívání koní v lese jim vlastně nešlo. Chtěli si jen udělat reklamu. Ve skutečnosti prý preferují využívání těžké techniky v lesním hospodářství. Ta sice, zvláště na Šumavě, často doslova devastuje přírodu, ale pro lesnickou lobby je její využívání vynikajícím byznysem.
Co ale s bohulibým projektem dál? … Stačí nahlédnout do studie. Dozvíte se, že prvotní podmínkou jeho realizace je nutnost, zajistit pro koně dlouhodobější práci (ani to se Mánkovi nepodařilo). Přitom by ale stačilo, aby v NPŠ začali důsledně uplatňovat systém LESIS. Ten tam pro evidenci lesního hospodaření a zadávání veřejných zakázek platí. Obsahuje takzvané rámcové smlouvy, které by mohly zajišťovat práci až na dva roky dopředu. Současně ovšem musí na Šumavu přijít skuteční odborníci, kteří budou vědět, co česká plemena chladnokrevných koní opravdu vyžadují. To se ale evidentně bez vydatné podpory ministerstev zemědělství a životního prostředí už nemůže podařit.
Pozorovat společnou práci kočího s koněm, jsem měl příležitost od mládí. Letos jsem při sestupu ze Svarohu na Železnorudsku pár koní s kočím viděl přibližovat kmeny v mladém porostu. A věřte, byl to i pro mne koncert pro oči. To je jeden z důvodů, proč na závěr blogu nabízím k přečtení alespoň zkrácená závěrečná slova kočího Drába z časopisu Jezdectví:
„Po ročním působení v NPŠ jsem přesvědčen, že s národními plemeny chladnokrevných koní a vzdělanými specialisty se dá na Šumavě pracovat eticky, na úrovni, pro potěchu návštěvníků a také ziskově…. Věřím, že se šumavský projekt stane modelem pro celou ČR a později i Evropu.