Bývalý ředitel NPŠ Mánek oblboval veřejnost, když se chlubil dovysazováním listnáčů do smrkových monokultur. Podsadba listnáčů v hektarech za něj v roce 2013 přitom byla 5 krát nižší, než za kritizovaného ředitele Krejčího. Ten v r. 2010 stihl podsázet 51ha a dokázal také do země dostat 560 tisíc sazenic listnáčů, zatímco za Mánka to bylo chabých 170 tisíc.
Loni jsem doufal, že se situace změní a pro přírodu se v NPŠ udělá podstatně víc. Už proto, že v názoru na nutnost měnit smrkové monokultury na lesy s přirozenou druhovou skladbou se příznivci přírodních procesů i takzvané „zelené Šumavy“ shodují. Jen poznamenávám, že tak by lesy měly lépe vzdorovat škůdcům i nepřízni počasí. Plán péče NPŠ v předchozích létech pro splnění tohoto požadavku předpokládal, že smrk bude v podstatě asi na polovině plochy. Na zbytku měly být hlavně buk, jedle, borovice, bříza, javor,…. Jenže i z loňské statistiky vyplývá, že se park od monokulturního pěstování smrku neodchyluje.
Náměstek nového ředitele pro péči o lesní ekosystémy Jan Kozel nedávno prohlásil, že „… v roce 2014 se v parku obnovilo 237 ha lesa, z toho téměř polovina umělou výsadbou, ve které dominovaly listnaté dřeviny. Nejvíce se vysadilo mladých buků, přes 151 tisíc…“ Už se jaksi „nepochlubil“, že umělou obnovu na holině park loni vykázal ještě téměř o 25 ha menší, než předtím Mánek. Podsadbu listnáčů sice v roce 2014 má park asi o 1 hektar vyšší a vysázel jich asi o 15 tisíc víc, ale to evidentně je zanedbatelné. Česky řečeno, není se opět čím chlubit.
Tahle čísla nemusejí být každému srozumitelná. Podívejme se na ně v souhrnu. Za období 2010 až 2014 byla přirozená obnova smrku v celkové výši 484 ha. Přirozená obnova buku, který je z listnáčů nejdůležitější a měl by činit 21 procent z celkové výměry, se dopočítáme na pouhých 55 ha. A co tedy umělá obnova lesa na holině? Ta je v pěti letech vykázána asi na 720 ha. Při té ovšem park ve svých zprávách mluví o neúměrně velkých škodách způsobených hlodavci a hlavně jelení zvěří (viz. můj předchozí blog – „neúměrné poškozování přirozené i umělé obnovy zvěří, … přimíšené dřeviny zanikají …“) zejména právě na listnáčích. Pak ale nelze, než konstatovat, že plnění plánů na dosažení přirozené druhové skladby dřevin v nižších parkových polohách je v nedohlednu.
Situace je tristní i z pohledu lesního hospodáře v běžném lese. V NPŠ, kde jsou nepochybně obtížnější pěstební podmínky, se totiž podle dostupných informací sází minimální počty žádoucích listnatých i jehličnatých sazenic. Například buku se prý na hektar sází pouhých 300 rostlin. V hospodářském lese to běžně bývá dvojnásobek, když jde o meliorační dřevinu a dokonce 25 násobek, je li buk dřevinou cílovou! Lze se pak divit, že pod tlakem nepříznivých podmínek je dosahování přirozené skladby lesa v NPŠ nereálné?
Shrnuto a podtrženo. Plán péče o NPŠ, respektive doprovodné předpisy v minulých létech park hrubě neplnil. Ukazuje se, že zjevně neexistují kontrolní mechanismy, které by vedení NPŠ tlačily k plnění vytčených cílů a to bez ohledu, kdo je v jeho vedení. K podobnému závěru jsem bohužel dospěl i v minulém blogu o (ne)dodržování normovaných stavů jelení zvěře. Státní správa, která je závislá na parkovém vedení, takovou roli neplní a není zjevně ani schopna plnit. Lze si jen přát, aby obecný zákon o národních parcích, obsah plánů péče o ně a návazné předpisy byly v tomto směru podstatně účinnější.