U plzeňského památníku „Díky Ameriko!“ běží nejdůležitější okamžiky letošních Slavností svobody. Probíhá pietní akt, na němž české osobnosti připomínají statečnost hrdinů, kteří za svobodu Čechů položili životy. Zejména starším účastníkům co chvíli stoupají slzy do očí, …
„Panebože, Ty ses taky přišel ukázat?“ ptá se náměstek primátora pro kulturu ministra vnitra, jehož sebejistá a rozjásaná tvář dává veřejnosti najevo, že ON je TADY. „Klidně mi říkej Milane, mně to nevadí,“ … pokus o vtip? Zřejmě, protože následuje výbuch smíchu, který, (stejně jako slova) naštěstí mikrofon nezachycuje. Ovšem každý, kdo scénu vidí, musí být nepřístojným chováním pohoršen.
Trapná urážlivá zábava a smích na slavnostním pódiu pokračuje, i když důvody zůstávají veřejnosti utajeny. Slova o sebeobětování hrdinů a nezbytné úctě k padlým dál ostře kontrastují se samolibými gesty a nekončícím veselím novodobé vrchnosti, která o nějaké pietě, či alespoň respektu k účastníkům, evidentně v životě neslyšela. Dobře se baví a nebere nejmenší ohled ani na představitele Sněmovny, Senátu a vlády. A velvyslanec USA? Ten je západočeským primitivům zjevně šum a fuk.
Můj otec v pětačtyřicátém roce s Američany chodil střežit důležitou komunikaci v okrese Plzeň-jih. Jeho přítel mu zemřel v náručí. Nevím ani jak se jmenoval, ale dodnes na něj mám památku – vojenskou polní láhev. Rok co rok ji beru do ruky a bez ohledu na režim si alespoň krátce připomínám, že žiju díky oběti milionů, často zcela anonymních statečných lidí.
Primitivům, kterým pieta nic neříká, rodiče je nepoučili a jak někteří „chodili do školy“ je všeobecně známo, dokážu jen těžko jejich hulvátství odpustit. Stydět se za jejich vystupování je málo. Tak alespoň připomínám, kdo jsou. A říkám si, že ač u moci, jsou opuštění a ojedinělí. Desetitisíce plzeňských účastníků letošních slavnostních událostí toho jsou důkazem.