Reklama
 
Blog | Václav Bouda

Moje šumavská bible aneb skončí šumavský park v přechodu ?

Jsem stoupencem zásady, že ideologie je svinstvo a škodí. Tak také odpovídám každému, kdo se mě ptá, zda jsem na straně Dětí Země nebo straním jejich kritikům. K názoru jsem dospěl za roky blogování pro změnu „národního parku v přechodu“ na skutečný Národní park Šumava. 

Žiju v přesvědčení, že pokud nesouhlasíte se zákonem, máte proti němu bojovat, ale musíte se jím řídit. Blogovat jsem začal proto, že se šéfování v NPŠ zmocnil Stráský s heslem, dodržovat zákon tak, že jej bude neustále porušovat, a bude to krýt výjimkami. Tento přírodovědecký analfabet (jak sám prohlásil) s pomocí profesionální agentury zahájil demagogickou masáž veřejnosti v přesvědčení, že účel světí prostředky. On a v jeho šlépějích Mánek vynikali v překrucování faktů a oblbování lidí (tetřevům nevadí rušení, chemie je neškodná,…). To včetně místních obyvatel, když vychytrale zneužívali jejich oprávněných obav, vzbuzených masivní a neočekávanou kůrovcovou gradací. Starostové většiny šumavských obcí si postupně z lýkožroutové zkázy a chybných postupů ministrů či parkového vedení vybudovali „posvátnou krávu“. Dodnes se nedokázali vyrovnat s představou, že horské, podmáčené a rašelinné smrčiny na Šumavě existují tisíce let proto, že v tvrdých podmínkách nic než tyto smrky nepřežije a že kácet je znamená ničit něco, co si v Evropě dovolí snad jen Češi a Slováci. (Pro nepoučené čtenáře připomínám, že řeč je většinou o nadmořských výškách kolem 1100 m a výš.)

     Časem mi docházely další souvislosti. V poslední době zejména dění a spory, které probíhají v sousedním Bavorském parku a fakt, o kterém se na veřejnosti mnoho neví:

Podle kritérií Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jsou některá významná chráněná území vedena ve II. kategorii ochrany (tedy jako národní parky), ačkoli nesplňují požadovanou vysokoprocentní výměru ploch hospodářsky neovlivňovaných člověkem. Ovšem s velmi podstatnou výhradou – se závazkem, že v rozumném časovém odstupu (několika desítek let) bude cílové procento naplněno. Tato kategorie takzvaného „národního parku ve vývoji“ má sloužit k ochraně přírodních procesů, regionálních druhů a ekosystémů, a současně poskytovat návštěvnické možnosti (pro vzdělávání, rekreaci, výzkum a duchovní rozvoj) slučitelné s ochranou životního prostředí a kultury. Tolik IUCN.

Reklama

     Vzpomenuté desítky let mají podle mne sloužit k vypiplání NP z vývojových plenek do kategorie dospělosti. Mají umožnit vedení parků, aby pro fungování v cílové podobě vytvořila potřebné existenční podmínky. Konkrétně na Šumavě to znamená, aby pro nejcennější jádrové horské smrčiny (přibližně první zónu) a další přirozeně druhově složené porosty svým hospodařením průběžně vytvořila okolí, které v cílové podobě dokáže fungovat bez pomoci člověka a současně vytvoří dostatečně rozsáhlé území, schopné bránit rozšiřování důsledků parkových kalamit do okolních hospodářských lesů. Jednoduše řečeno, NPŠ má pomáhat přírodě vytvářet v zásahových územích stabilní smíšené lesy.

     Toto se dřívějším parkovým vedením nijak zvlášť nedařilo, ale Stráský s Mánkem tomu nasadili korunu. V plánu péče třeba Mánek o oblastech s nižším stupněm ochrany básnil o doplňování chybějících nebo málo zastoupených dřevin přirozené druhové skladby a zajištění potenciálu geneticky původních dřevin ve vhodném poměru (smrku, jedle, borovice, buku, javoru a další listnáčů – celkem asi pro 50 % plochy). Ve skutečnosti však na nákladech na jejich pěstování ve školkách a dovysazování škudlil ve prospěch jiných aktivit. Proč také sázet, když jde vytěžené dřevo a utržené peníze využít na líbivé aktivity, které s vytvářením vhodné skladby porostů nesouvisejí ani v nejmenším. V některém z minulých blogů jsem tomu říkal „NPŠ kašle na přírodu“.

    Letos jsem se účastnil sázení stromků v šumavském hospodářském lese ve výšce asi 700 m.n.m. V malých mýtinách se tam do smrkového náletu postupně dosazovaly buky, jedle i borovice. Chci tím říct, že hajný v hospodářském lese podle lesního zákona každou holinu (po těžbě, nebo kalamitě) musí do dvou let osázet (protože čím déle, tím obtížnější zalesnění bude). Pro park však platí výjimka. Umožňuje, aby vhodné plochy zůstávaly ponechány k samovolné obnově až 30 let. V horských smrčinách totiž nic jiného než smrk nevyroste. A fungovat to může už jen v porostech, které jsou přirozeně smíšené. V NPŠ v II. a III. zónách, kde listnáče, jedle, nebo borovice téměř nenajdete, protože tam naši předkové pěstovali smrky jako monokulturu, to stěží zafunguje.

     Naděje na změnu svitla, když s novou vládou přišel ředitel Hubený. Ten ale kritizovanou praxi nezměnil a geneticky cenné sazenice ze školek se dokonce snaží prodávat. Po jeho ročním působení nabývám stále více pocit, že jako jedinou budoucí cestu vidí ve výhradním ponechání vývoje v NPŠ výhradně přírodním procesům, včetně nižších poloh. Opět jedna „posvátná kráva“!

     Nedovedu si představit, že do vedení parku s vážnými problémy přijde manažer, který má situaci napravit a nechá ji dál řídit pohrobky předchozího vedení, jinak řečeno, spoluviníky za milionové pokuty od institucí ochrany přírody, za kritiku ministerstva, soudů, ČIŽP i ombudsmana.

     Jsem velmi zklamaný kroky parku v posledním roce, snad až na spolupráci s Bavorskem. Nechápu, proč park zařízl projekt na podporu těžby s pomocí  koní. Samozřejmě nemyslím Mánkovu přidruženou výrobu s kočími jako zaměstnanci. Na mysli mám i ministerstvem slibované rozmělňování obřích zakázek. Ve výběrových řízeních totiž zatím uspějí jen velké firmy, které pak nasazují lesu škodící těžkou techniku a na zbytek zakázky si za tučnou provizi najmou firmy menší. Ty opět nasadí techniku a až zbytek práce v nejtěžších podmínkách přepustí dřevorubcům, případně kočím. To je pro drobné živnostníky hrob, protože záruka, že budou mít jistou práci alespoň na rok dopředu, je nulová. Toto by ale obyvatelé šumavských obcí potřebovali především. A v tom jsou zaklety i stížnosti obcí na úbytek pracovních příležitostí.   

     Šokovalo mne, že Hubeného vedení podpořilo odlov srnčí zvěře, která by měla přednostně sloužit rysům, pro něž je zcela základním zdrojem potravy.

     Konsternován jsem pak byl skutečností, že v parku žije dvojnásobný počet jelení zvěře, než v době jeho vzniku. Přemnožení jeleni totálně likvidují mladé porosty po výsadbě a v přírodě blízkém složení, tedy s větším podílem listnáčů a jedlí. Za to ovšem přímo nemůže Hubený, ale většina jeho předchůdců. Vadí mi však, že nevím o ničem, co on sám udělal pro zlepšení, ačkoli musí vědět, že na problém každoročně upozorňují výroční parkové zprávy.

     Hlavním důvodem je ale pro mne Hubeného představa na kácení v zásahových oblastech, prodej dřeva a ponechání holin výhradně na samoobnově. Obávám se, že pod jeho vedením se ani s novým zákonem o NP zlepšení vztahů s obcemi nemůžeme dočkat. Ve skrytu duše doufám, že i ministerstvo musí vidět, že nový zákon a současně Hubeného jako ředitele může stěží u jiho- a západočeských poslanců prosadit.  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama