Reklama
 
Blog | Václav Bouda

Kdo může za mizení pozemků z NPŠ aneb pásli ovce Valaši

     Pro veřejnost je to záhada, ale smlouvy, ležící na Katastrálním úřadu a na Pozemkovém fondu to musí ukázat. Na nekončících sporech o fungování a existenci NPŠ totiž podle mne nese vinu buď sám NPŠ, Pozemkový fond, nebo instituce obě.   

     Jen slepí nevidí, že za válkou mezi obcemi, kraji, vědci a aktivisty je v první řadě vlastnictví pozemků na území parku. Z toho si postupem času sporné strany vypracovaly dvě nesmiřitelné ideologie – jedna, děsící kůrovcovou zhoubou celé Šumavy, druhá, vidící spásu jen v přírodní samoobnově. Obě strany nechtějí ustoupit ani o píď a ohánějí se mnoha dalšími rádobyargumenty.

     Jenže zákon o ochraně přírody a krajiny z r. 92 jasně stanovuje, že vlastníci nezastavěných pozemků mimo sídelní útvary na území parků a rezervací jsou povinni v případě zamýšleného prodeje je přednostně nabídnout orgánu ochrany přírody. A prodávat mohou jen v případě, že orgán ochrany přírody o pozemky neprojeví závazný zájem. Ptám se tedy: Jak je možné, že někdo nově vlastní parkové pozemky na přísně i evropsky chráněných územích?

     Jsou jen dvě možnosti. Buď Pozemkový fond prodával a směňoval pozemky bez souhlasu parku, nebo to dělal a možná dosud dělá i s parkovým souhlasem. Obě možnosti mne děsí, přiznávám, že ta druhá víc.

Reklama

     Osobně třeba vím o případu (příkladů je řada), kdy manželce nejmenovaného ministerského náměstka schválil šéf Pozemkového úřadu výměnu dvou pozemků (které neleží v parku) za louku, která v parku leží. Proč to říkám? Protože v tomto případě noví majitelé věřili, že jejich rodná strana (tehdy to byla vládnoucí ODS) prosadí možnost nelegálně získané pozemky výhodně zpeněžit. (Ta louka se totiž k ničemu jinému než k pastvě nehodí). Chci to říci hlavně slušným poslancům, aby pochopili, že politici a jejich přátelé už v době vzniku zákona věděli, proč pozemky na Šumavě kupují. (Jedním z prvních v tomto směru byl třeba na Kvildě Klausův ministr Dyba). Kdo by se dnes divil, že při vidině vysokých zisků majitelé dokázali rozeštvat půlku národa.

     Tento případ se stal v době, kdy byl ve hře Chalupův návrh zákona o převedení třetích zón NPŠ s možností jejich přeměny na stavební pozemky. Nový majitel prý tenkrát po hektaru zaplatil téměř milion (bylo jich sedm). Že by za ty peníze pásl ovce? Celá třetí zóna ovšem měla rozlohu asi tisíc hektarů, a to se měla ještě rozšiřovat. Cena metru čtverečního byla minimálně 2 000 korun. A posuďte sami. Kdyby Chalupův návrh prošel, myslíte, že by ČR rázem byla největším chovatelem ovcí na světě? Nebo by se ze Šumavy stala obří stavební parcela a developeři by si namastili šrajtofle asi o 20 miliard.

     Přesto bych ale moc rád věděl, kdo a jak stěhování pozemků z NPŠ do soukromých rukou schvaloval a organizoval. Se zjištěním pravdy by nemělo mít přes Pozemkový fond problém ministerstvo zemědělství a přes kopie schvalovacích formulářů na prodej či převod ani ministerstvo životního prostředí. A mám takový pocit, že ani pro protikorupční policii by nemuselo být rozestření takových kšeftů problémem. (I když mnohé z toho je už asi promlčeno). Dovedl bych si představit, že to je zajímavé téma i pro Bezpečnostní informační službu.